Není snad nikdo, kdo by o něm nikdy neslyšel, ale něco jiného je zprostředkovaná informace a něco jiného osobní návštěva tohoto místa.
I ti žáci, kteří mívají vždy co říci, byli náhle potichu. Tady skutečně slova docházejí a nejsou vlastně až tak důležitá. Každá budova, každé zákoutí, trávou pokrytá tvrdá zem, fotografie, dokumenty, obrázky i všechny ostatní exponáty mluví jazykem, kterému rozumí každý bez ohledu na národnost, věk či profesi. Tíživý pocit tu doléhá na příchozí a nutí je přemýšlet.
Historii by měli lidé znát, připomínat si ji – aby se poučili. Aby to „už se nikdy nic takového nesmí opakovat“ nebylo jen prázdné prohlášení na papíře. Vždyť nezměrné utrpení, jehož byla Osvětim svědkem, je tu navždy otisknuto – ať tedy je varováním, památníkem i nadějí, že lidskost, úcta a laskavost bude silnější.
